Doubravka se blíží II.

Cesta kolem světa za 86 let (II.)
10. 12. 2011 Havlíček & Paulík
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti


V první části rozhovoru byla řeč o počátcích běžecké kariéry a přátelství s Emilem Zátopkem. Dnes bude povídání na sportovní téma pokračovat, ale zároveň se Vám Ladislav Kořán představí také jako vynálezce.
Měli jste kromě samotného běhu i jiné druhy posilovacího tréninku, například dřepy, výskoky a podobně?
No, dřepy určitě ne.
Co jiného jste tedy dělali mimo běh?
Břišní svaly, to znamená sklapovačky u žebřin. Pak jsme dělali skipping - dynamické výskoky, pak také dlouhé skoky. Trénovali jsme samozřejmě i opakované starty (zabrzdit a rozběhnout se) a samozřejmě intervalový trénink.
Jak dlouho optimální trénink trval?
Tři až čtyři hodiny. V celém tom tréninku naběháš 35 kilometrů denně.
Dodržovali jste během tréninku pitný režim?
Určitě, pití je dobré. Pít se musí.
A co stravování? Jak jste dodržovali stravu a co jste zpravidla jedli?
(úsměv) Vojenskou stravu. Když jsme s Emilem doběhali například ten říjnový trénink a přiběhli zpátky, pili jsme studenou vodu - pili jsme ji přímo z kohoutků nad žlaby. Když jsme se pak oblékli, setkali jsme se ve studovně akademiků a tam jsme s Emilem učili angličtinu. K tomu jsme ukusovali „komisárek“. To bylo jediné jídlo, co jsme pak měli. Nějaká speciální strava, to jsme s Emilem tehdy ještě vůbec neznali.
Takže všechno bylo jenom tréninkem?
Všechno bylo jen tím tréninkem, čistě pro nerozmazlené kluky.
Co relaxace, jak jste rehabilitovali?
Šli jsme na „tejrák“ a cvičili jsme sprintama. (úsměv) Právě po takovémhle tréninku a životě mě například pustili na obhajobu běhu kolem Doubravky do Teplic a hned příští týden na běh kolem Hněvína v Mostě. Obojí jsem vyhrál.
Možná trochu kacířská otázka: Myslíte, že váš potenciál byl natolik vysoký, že kdyby měli všichni členové vašeho týmu veškeré podmínky pro přípravu, jako jsou nyní, že byste dokázali uspět i dnes?
Určitě ano. Především proto, že jsme běhali po dráze, která byla v podstatě oranice. Byla to hluboká škvára, to si neumíte představit. Dnes, když přijdete na stadión, je to jako koberec.
Jaké podmínky měli pro srovnání zahraniční, západní běžci, se kterými jste se setkávali na mezinárodních soutěžích?
Ti běžci, kteří za sebou měli minulost, jako třeba Fin Paavo Nurmi nebo Švédi Gunder Hägg a Arne Andersson (což byli mimochodem naši kamarádi), měli výkonnost někde jinde. Například na patnáctistovce, kde jsme se my trápili se 4 minutami, měl Gunder Hägg světový rekord 3:43. Byly to prostě velké rozdíly. Než přišel Emil, nemohl se mezi ty severské běžce nikdo dostat. Dokonce ani Američani - Afričani tehdy vůbec neexistovali. Když jste pak chtěli dostihnout tyhle výkony, musela přijít nějaká změna v tréninku.
Co bylo tou změnou? Co bylo to klíčové?
Jedno slovo: „Zátopek“ - Emil Zátopek. Není jiná odpověď. Emil Zátopek. Já jsem znal všechny ty staré matadory ze starých časů. Na Slávii se dříve „běhávalo jako za tetičky“. Emil Zátopek. Jeho krédem bylo: „Dřít, dřít, potit, dřít, dřít a myslet jen na běhání, běhání, běhání.“ A to on také dělal.
Přibližte nám průběh nominace i samotného mistrovství světa v cross country na 10 kilometrů, který jste v rámci československého týmu vyhrál.
Tehdy jsem tedy dostal dálnopis, abych se dostavil na velitelství do Prahy za plukovníkem Pickou, tehdy byl ještě majorem. Na velitelství jsem tedy řekl, že poběžím ten první závod a že bych se tím chtěl kvalifikovat na mistrovství světa. Major potvrdil, že se mnou počítají a že chtějí výsledky běhu dodat přímo na stůl. Díky tréninku s Emilem jsem ten svůj v pořadí již třetí jarní běh vyhrál. Přitom tam byli všichni, celá ta galerie „starých dálkoplazů“, kteří ještě nevěděli, co je to trénink, přičemž už vlastně končili svojí kariéru. Já ten závod na osm kilometrů nakonec vyhrál o 3,5 minuty, což znamená doběhnout o dvanáct set metrů napřed. Byl tam nějaký novinář, který na mě po doběhu křičel: „Počkej, počkej, člověče, tys mi utekl.“ A já se tak musel vrátit a běžet tu rovinku ještě jednou, aby to mohl natočit. To tam ještě nikdo ze závodníků nebyl. (úsměv) Bylo to tedy dost uklidňující před tím velkým závodem v Hannoveru.
Samotný závod v Hannoveru v dubnu 1947 byl opravdu těžký. Angličané uměli coby organizátoři závod v cross country udělat opravdu dobře. Skákalo se přitom přes překážky, startovalo se na koňské dráze. Emil se tehdy stal poprvé i mistrem světa v jednotlivcích a poté s námi vyhrál i ten běh družstev. Byl to tehdy veliký úspěch. Po návratu do Prahy jsem byl pozvaný na slavnostní raport u generála Bočka, což byl šéf generálního štábu. Ten mě pak společně s Karlem Zabloudilem převelel ke sportovní rotě při vojenském učilišti v Praze.
Pak jsem byl tedy odvelený, sbalil jsem si svých pět švestek a šel do Prahy. V Praze jsem bydlel v armádním domu v obrovské dvougarsoniéře pro dvanáct lidí. Bylo tam šest fotbalistů, dva atleti, dva boxeři a dva gymnasti. Jeden z těch gymnastů byl i Pepík Houdek, který byl později trenérem gymnastky Evy Bosákové. Celý ten cirkus byl kvůli tomu, abychom mohli trénovat důstojníky vojenské akademie speciálně pro daný sport. Tihle důstojníci pak odcházeli k útvarům jako sporťáci. Já jsem například trénoval štábního kapitána Bártu, závodníka v moderním pětiboji. Učil jsem ho i teorii běhu na 1500 metrů, kdo je jaký běžec, jak se to dá prodloužit na 4 kilometry, jak ten trénink běhat a podobně. Hustil jsem do nich ten samý intervalový trénink, který jsem se pak snažil učit i současného amerického desetibojaře, který skončil na druhém místě na olympiádě v Řecku za Romanem Šebrlem. Byl to ten... Bryan Clay. Je to náš přítel.
Můžete nám k vašemu vztahu s Bryanem Clayem říct něco bližšího?
Naši atleti si zařídili soustředění v Los Angeles a já tam tehdy dělal snímky pro časopis Atletika. Dělal jsem snímky i s ním a tak jsme se skamarádili. Říkal mi, že má slabou patnáctistovku. Tak jsem mu nabídl intervalový trénink s tím, že pak sám uvidí, jak mu to půjde. Když jsem na Bryanův dotaz odpověděl, že jsem měl patnáctistovku za 3:54:06, tak jen konstatoval, že s takovým časem by byl světový rekordman. Já mu pak řekl, že to vím, ale že s univerzálností desetibojařů, kteří musí umět všechno, je to samozřejmě jinak.
Kdybychom se posunuli v čase dál, jaký byl ten moment, kdy jste skončil s běháním a začal se věnovat svým dalším aktivitám?
Já jsem nikdy s běháním neskončil.
Dobře, tak řekněme s aktivním běháním.
Aktivně jsem přestal s běháním proto, že mě bolševici zavřeli.
Co tomu předcházelo?
Kdysi jsem koupil patent na elektromagnetické snímání zvuku. A z toho jsem později dalším vývojem udělal elektrické piano.
Vy jste elektroakustiku studoval?
Ne, vystudoval jsem elektriku. Až později jsem se věnoval elektronice, právě díky pianu a kytaře. Samotnou elektroniku jsem pak studoval až v Los Angeles.
Viděl jste v tom elektromagnetickém snímání už tehdy nějaký potenciál?
Samozřejmě, ač jsem byl první.
Celou tu anabázi ohledně vašeho projektu elektrického piana a kytary firmy Resonet je možné zhlédnout na stránkách České televize v pořadu ze série Zašlapané projekty. Jedna věc mi tam ale unikla, možná tam vůbec uvedená nebyla: Co by bylo, kdyby...? Měl jste tou dobou ještě nějakou další vizi? Vizi, která by se mohla, kdyby tady třeba komunisté nenastoupili, dále rozvinout?
Bylo to vlastně všechno, co z našeho společného projektu se švagrem vzešlo. Švagr Vladimír Vlček, který byl elektrotechnik, byl ohromná palice a skvělý vývojář. Příkladem dalších projektů byla havajská kytara, kterou mám s sebou na snímku. Byla to vlastně první elektrická havajská kytara na světě. V počátku jsme se nezabývali přímo klasickou elektrickou kytarou, jak ji známe dnes, ale samotným snímačem, který jsme aplikovali na běžnou kytaru. Ten snímač jsem poprvé použil na své táborové kytaře.
Rozhovor doplňuje přítomná manželka Vaneesa tím, že na elektrické kytary Resonet hráli i George Harrison z Beatles, Jimmy Page z Led Zeppelin nebo Eric Clapton. Dokládá to i několika fotografiemi obou kytaristů s kytarami pana Kořána.
Co se vlastně s tím patentem stalo?
No, převzali to bolševici. (úsměv)
Myslím tím, zda tu vaši technologii sám někdo využil ve svém projektu, například jazzový kytarový průkopník Les Paul.
Ne, ten s tím sice zkoušel něco udělat již v roce 1944, ale ten projekt nedokončil - našel si vlastní cestu. Jakmile to pak měli bolševici, tak už to nepustili. (úsměv) Sami to exportovali i do Londýna, kde to tamní importér prodával pod jménem Futurama (pozn. autora: Resonet Gracioso Futurama). Vím, že George Harrison, který se k té kytaře dostal v Londýně, ji koupil. Přitom měl na vybranou z několika dalších značek. Takže na tuhle kytaru hráli všichni tihle lidé. Mimochodem v roce 1958 vyhrály 3 nástroje Resonet zlatou medaili na světové výstavě v Bruselu.
Jak jste získal nabídky na vývoz pian do zahraničí?
V minulosti jsem dostal nabídku přes nějakého pana Nováčka, který byl během války v Indii a se kterým jsem se seznámil přes sport. Věděl jsem, že na vývoj je nutné vložit ještě další velký kapitál. Tou dobou to bylo v Čechách ale dost problematické. Soukromí majitelé se báli vkládat nové větší investice do svých podniků, když viděli, co se začíná v zemi dít. Mohl jsem sice přijít za podnikajícím tchánem a požádat jej o pomoc, ale hrdost mi to nedovolila.
Ten pan Nováček mi sehnal kontakty na Austrálii a Kanadu, s tím, že by to tam vyráběli v licenci a platili by prostřednictvím českého ministerstva zahraničního obchodu poplatek za každý prodaný kus. Jenomže bolševici tomu tenkrát nerozuměli, nebo nechtěli rozumět a místo toho mi hodili na krk „špionáž“. Díky tomu, že jsem měl díky sportu známosti, tak mě kluci upozornili, že po mně StB jde. Pochopil jsem, že s bolševiky je to jiná hra, a rozhodl jsem se emigrovat. Zmizel jsem v roce 1949 do Německa. Pak jsem se ale v roce 1950 vrátil pro ženu a dítě, kteří tady zůstali.
 

Články: