Doubravka se blíží I.

První listopadovou neděli (3.11.2019) se bude konat již 75. ročník Běhu kolem Doubravky. Na webu Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti kdysi vyšel obsáhlý materiál o zakladateli tohoto závodu. Dnes se s vámi podělím o jeho první část.

Ladislav Kořán.
Cesta kolem světa za 86 let (I.)
10. 12. 2011 Havlíček & Paulík
Ronnie.cz > Kulturistika a fitness > Osobnosti

Atletický mistr světa po boku Emila Zátopka, vynálezce několika unikátů světové úrovně, jáchymovský mukl v pracovním táboře, spolupracovník mořeplavce Jacquese Cousteaua, nadaný šperkař, úspěšný stavitel, generální ředitel a především úžasně vitální elegán. Tím vším je a byl Ing. Ladislav Kořán. V albu jeho vzpomínek je mezi mnoha fascinujícími fotografiemi i kreslený vtip boje žáby s čápem s pointou: „Nikdy se nevzdávej.“ Láďův životní osud prolnutý láskou k běhu, slavnými osobnostmi, invencí, těžkými životními překážkami a realizací fantastických projektů na pozadí klíčových světových okamžiků je argumentem, že naprosto vše je možné - jen chtít. Ještě před rokem vedl hotel na ostrově Saipan. Dnes, ve svých 86 letech běhá několik kilometrů denně a každý den vnímá jako výzvu pro nové nápady a nekonvenční práci. Společně s jeho manželkou Vaneesou se všichni setkáváme v krásném prostředí plzeňské selské restaurace U Matasů. Následující pětihodinový maratón vzpomínek, zážitků a poutavého vyprávění je jen drobným výtahem z úchvatného osudu českého rodáka žijícího nyní v USA. Posuďte sami - jen to nevzdávejte...

Setkáváme se ve městě, kde jste před mnoha lety poprvé veřejně prezentoval své elektrické piano, tedy v Plzni. Víme ale, že žijete v americké Kalifornii. Jak často přijíždíte do České republiky?
Dvakrát ročně, aktuálně jsem tu i s manželkou, která ale odmítá létat tak často. Osobně už mám nalétáno cca 3,5 miliónu kilometrů. Ještě i teď létám dost často, ročně kolem 50 až 70 tisíc kilometrů. Do loňského března jsem totiž ještě pracoval, byl jsem generálním ředitelem turistického letoviska na ostrově Saipan, které jsem v minulosti budoval „na zelené louce“. S prací jsem skončil ve věku 85 let, 5 měsíců a 5 dní.
Zkusme se vrátit o mnoho desítek let zpět, do vašeho mládí. Do období, kdy jste se sportem začínal závodně. Víme, že před samotným během jste začínal se závody na kole. Takže kdy a jak to tedy bylo?
Ano, nebylo mi ještě ani 17 let. S tátou, který byl zapáleným cyklistou, jsem jezdíval na kole už od dvanácti let, jednalo se o výlety do Brna, Zlína apod. Byl jsem ale závodivý typ a ve svých šestnácti jsem se dostal mezi kluky, kteří již tehdy jezdili dorostenecké závody. Naši mi závodění nechtěli povolit, otec se znal například s tehdy populárním Voldřichem a věděl tak o několika případech úmrtí na kole. Jednu sobotu roku 1942, v deset hodin ráno naši ale konečně svolili a já se tak mohl hned odpoledne účastnit svého prvního závodu. Jednalo se o sprinterský závod, což ale nebyla moje oblíbená disciplína. Následovalo několik dorosteneckých soutěží ve stylu vesnických závodů. Závodil jsem tehdy za sportovní osadu Maraňon. Byla to parta kluků ze Žižkova, kam mě kdysi přivedl kamarád. Již tehdy jezdil na kole i Karel Zabloudil, Vojtěchovský, Honza Veselý, Jarda Bartůněk. Tenkrát byli trampové úžasná parta. Jenže pak přišel Heydrich a atentát. Všechno se změnilo a silniční závody byly zakázané. Následovalo stanné právo, jedno ze strašných období mého života. Stačilo se jen někde zdržet, jinde než byl člověk přihlášen, a mohli vás večer klidně zastřelit.
Co jste měl tehdy vlastně za kolo?
Narodil jsem se v Praze 9 - Hloubětíně, po nějaké době jsme se ale kvůli otcově zaměstnání přestěhovali do Satalic. Byl tam jeden opravář kol, který je i stavěl. No a od něj jsem jedno kolo koupil.
Jakou hodnotu tehdy takové kolo mělo ve srovnání s měsíčním platem?
Tak, to bylo pro moje rodiče velké vysílení. (úsměv) Na přesné částky si již nevzpomínám. Po určité době jsem se ale kolu přestal věnovat i proto, že se začalo jezdit na galuskách. Mít galusky bylo něco nepředstavitelného. Měli to jen kluci, kteří byli o rok až dva výše a měli výkony. Tihle kluci měli přísun i od klubů, což jsem bohužel v naší chudé osadě neměl.
Takže následovalo období běhu?
Ano, tihle trampové především běhali. Jednalo se zejména o distanční, dlouhé tratě po osadách. Byl to úplně jiný svět. Všechno to bylo krásně naivní. Předsedou běžeckého oddílu tehdy byl Franta Macháček a ten mi jednou říkal: „Hele, vykašli se na kolo, stojí to moc peněz. Kup si raději nějaké tenisky, v neděli běžíme Říčany - Mnichovice, to znamená 8,5 kilometru - půjdeš s námi“. Tak jsem ten nedělní závod bez předchozího tréninku běžel. Doběhl jsem tehdy devátý. Paradoxní bylo, že jsem byl první z devíti běžců naší osady, bylo to nepředstavitelné. Hned v cíli mě ale „drapnul“ Jiří Tingl, člen jiné sportovní osady a také činitel atletické unie. No a právě kvůli svému nízkému věku jsem dostal čtrnáctidenní distanc. Takový tedy byl úplný začátek mého dorosteneckého závodění.
Vzpomínáte si vůbec na svoje první závodní boty?
První běžecké boty byly tenisky, pro běh naprosto nevhodné.
A jaká to byla značka?
Baťa, no to víte, že jo. Abych to ale dořekl, do konce toho roku 1942 jsem vyhrál devět dorosteneckých závodů, v délkách dva a půl a tři kilometry. Běhání se mi moc líbilo a byl jsem pro něj doslova zapálený. Nejprve jsem nebyl nikdo a zničehonic jsem porážel Ženíška a Přádu, což byla v dorostu velká jména.
Na jaře roku 1943 následoval první jarní běh na 8,5 kilometru, který organizovala naše sportovní osada Maraňon. Startovalo se u nákladového nádraží na Žižkově, běželo se do Malešic, poté po hrdlořezském kopci směrem nahoru a nakonec se mířilo zpět k nákladovému nádraží. Bylo tam asi 80 startujících - kromě trampů závodilo i několik oddílových běžců jako Slávista Zeman nebo Rosťa Studený z Viktorie Žižkov. Já ten závod vyhrál s náskokem 27 vteřin, který přišel právě v hrdlořezském kopci. Mně totiž už tehdy vyhovoval běh do kopce. Dokonce i Emil Zátopek mi později říkal: „Člověče, ty do kopce běžíš jako zajíc, zadní nohy máš asi delší.“ (úsměv)
Měl jste raději delší, nebo kratší tratě?
Začínal jsem s delšími, až později se ze mě stal mílař. To ze mě udělali až ve Slávii.
Takže jste se cítil víc silový než vytrvalostní typ?
Byl jsem dost rychlý na to, abych mohl běhat míli. Později, v roce 1947, jsem vyhrál mistrovství Čech na 1500 metrů.
Jaké jste měli v té době tréninky?
No, blbé. (úsměv)
Kolikrát týdně, jak dlouho?
Třikrát týdně. Většinou jsem trénoval v Satalicích, zaběhl jsem tam takový šesti až sedmikilometrový okruh. To jsem běžel třikrát za týden a nic víc.
Jednalo se o individuální trénink, kdy trénoval každý sám?
No, jistě, každý sám.
Od jaké doby jste měl vlastního trenéra?
Dlouho jsem běhal sám. Když jsem běhal ve Slávii, byl klubovým trenérem Béďa Hošek a až s Emilem, který byl mým osobním trenérem, jsem se naučil „běhat“ a vlastně i trénovat. Jednalo se o intervalový trénink, který Emil vymyslel. To bylo úplně něco jiného. Když jsme trénovali na Slávii, courali jsme sem a tam, kecali jsme a sem tam si dali pár rovinek. Výsledné časy tomu pak také odpovídaly.
Jak to tedy s Emilem vlastně začalo?
V roce 1943 jsem se seznámil s Pepíkem Polesným, který byl naším rekordmanem na 10 kilometrů. Právě on mě pak přetáhl do Slávie, kde jsem začal v roce 1944. Opětovně jsem vyhrál První jarní běh na Žižkově, tentokrát už jako Slávista, a zúčastnil jsem se 25. mistrovství tehdy ještě protektorátu Čechy a Morava. Za tři kilometry překážek jsem získal třetí místo a tím pádem jsem přinesl i nějaké body do konečného vítězného celoprotektorátního týmu Slávie. No a v roce 1944 se běželo mistrovství juniorů, což jsem jako devatenáctiletý stále byl. Bylo to na Moravě, v malém městečku blízko Zlína. Tam jsem se poprvé viděl s Emilem. Jenomže on byl už tenkrát hodně dobrý a známý, mimochodem rekordman na tři kilometry. Výsledné časy se tehdy nikde neevidovaly, to až později. Jen pro dokreslení, Emil byl celkově osmnáctkrát světový rekordman. Takže tam jsme se skamarádili.
Jak tedy proběhl ten konkrétní moment?
Ten moment proběhl přes holky. Byla tam taková hezká modrooká blondýna ze Zlína, se kterou se Emil znal. Mně se líbila, tak jsem mu řekl, že tu mají hezké holky. No a Emil mě s ní seznámil. Takto jsem se vlastně seznámil i s Emilem. Pamatuji si, že jsem tam také vyhrál jednu trať - asi 3 kilometry. Uběhlo několik let a cestou na nějakou soutěž do Švédska a Dánska jsem se coby reprezentant Česka zastavil na mistrovství Evropy v Oslo, byl to rok 1946. Emil se tam tehdy poprvé propracoval do finále v běhu na pět kilometrů, kde nakonec zvítězil Angličan Sydney Wooderson a Emil skončil pátý, což bylo jeho první umístění ve světové elitě. Po několika našich společných setkáních Emil odjel a já pokračoval do Gőteborgu, kde jsem běžel s jeho číslem sedm. Lidi tehdy řvali: „Zátopek, Zátopek!“ Později jsem se musel přiznat, že jsem mu s jeho číslem asi udělal špatnou reklamu, protože jsem nevyhrál. On jen stroze odpověděl: „To nevadí, já to napravím, neboj.“ (úsměv) V roce 1946 se pro mě všechno změnilo, byl jsem ve Švédsku, v Dánsku, v Norsku, běhal jsem za Slávii a poměrně dost závodů jsem vyhrál.
Pojďme se posunout do roku 1947, kdy jste v rámci reprezentačního týmu vyhrál mistrovství světa spojeneckých armád.
Jak jste váš vítězný tým dali dohromady?
Vše začalo už v roce 1946. Po návratu ze závodů ve Švédsku jsem nastoupil na vojnu v Milovicích, kde jsem byl u tankistů. Jako sportovec jsem dostal oproti ostatním nováčkům výjimku opustit kasárny a jít na blízký stadión, kde jsem mohl trénovat. U běhu totiž platí, že buď běháš, nebo neběháš, nemůžeš vynechávat. Hned ten první den jsem vyrazil z kasáren směrem ke stadiónu. Bylo prvního října, již se stmívalo a lehce mrholilo. Přesto jsem tušil, kde stadión najdu. Běžel jsem tam s vědomím, že po dráze se dá běžet i v noci, beze světel. Na druhé straně dráhy jsem ale slyšel, jak tam někdo funí. Říkal jsem si: „To zní jako Emil.“ Tak jsem to obrátil proti němu a řval do té tmy: „Emile!“ No a byl to on. (úsměv) Vůbec jsme netušili, že se tam potkáme. Emil tam byl tehdy také jako tankista, ve druhém roce akademie. V Milovicích byly jak sovětské tanky T-34, u kterých byl Emil, tak i anglické tanky Challenger a Cromwell, u kterých jsem sloužil právě já. Moje druhá rota jedenácté tankové brigády, která byla pod zápaďáckým velením, měla právě anglické tanky. Byla to rota veteránů ze západní fronty, které velel kapitán Novotný.
Právě od té doby jsme spolu s Emilem začali trénovat. Jakmile skončil Emilovi rozkaz, tak pro mě přiběhl. Já si vzal jen věci a šli jsme společně běhat do říjnového bahna. Později, 28. října, jsme spolu běželi štafetový závod, každý za svůj útvar. Krátce předtím dostal Emil od generála Klapálka zlaté stopky za vynikající reprezentaci armády a vítězství v Paříži na 1500 metrů - porazil tam tehdy vynikajícího maďarského běžce Sándora Garaye. No a na té štafetě jsme spolu běželi první půlku. V první zatáčce, kterou jsme probíhali celkem dvakrát, byla velká louže. Představte si to, ten stadión byl nabitý vojáky a všemi těmi návštěvami, byl to slavnostní okamžik. No a já na sebe byl vždycky opatrný, abych byl čistý a bílý. Kromě toho krásného bílého trička Slávie jsem měl i oblíbené modré tepláky ze Švédska. V té zatáčce mě Emil při prvním proběhnutí postříkal, protože jsem běžel za ním. Šlápl do toho a já byl celý od bláta. Všichni ti vojáci samozřejmě fandili: „Zátopek, Zátopek, Zátopek!“ Celá ta skupina, co běžela s námi, zůstala brzy pozadu, takže jsem běžel jen s Emilem. Byl to snad rozdíl tří tříd. No, a protože jsem nechtěl, aby mě Emil v té blátivé zatáčce znovu ohodil, tak jsem zbrzdil. Mylně jsem se domníval, že od té louže je to do cíle jen 200 metrů. Jenže ono to bylo o sto metrů víc. Za louží jsem ho tedy zase rychle doběhnul, aby mi nepláchl. Vojáci nechápali, jak se Emila může někdo takhle držet. Běželi jsme snad „na prsa“. No a já najednou vypustil... Myslel jsem, že už jsem v cíli. Emil ale běžel dál jako střela, teprve pak jsem se probudil - to už jsem ale doběhl jako druhý. Pak jsem si šel pro ty tepláky, sehnul jsem se a Emil, který ke mně mezitím přišel, říká: „Tož, Láďo, já jsem věděl, že jsi dobrý, ale takhle dobrý, to jsem tedy netušil.“
Nutno říct, že Emil byl v tehdejším Československu absolutní jednička. To ho opravdu nikdo nedokázal porazit?
Nikdo. Byl jsem rád, že jsem na něj v Milovicích narazil, protože jsem konečně poznal opravdový trénink. Byl prostě dobrý, no.
 

Články: