Běhal jsem z Malých Žernosek do Starého Týna
Několikanásobný mistr republiky v běhu na silnici (kros, maraton), dvakrát vyhrál mistrovství ČSSR v maratonu, reprezentant ČSSR na závodech v zahraničí, trenér úštěckých běžců, mistr sportu – to je Václav Mládek. Narodil se v Ledčicích u Roudnice a se svými rodiči se přestěhoval po II. světové válce do Starého Týna. Ze Starého Týna chodil do Úštěku do školy pěšky, jen v tuhé zimě při hlubokém sněhu týnské děti odvezly saně tažené koňmi. V tělocviku ve škole nevynikal, přesto dokázal vyhrát mnoho medailí. 
V 18 letech jste začal běhat závodně za atletický oddíl Secheza Lovosice. Kdo nebo co vás přivedlo k běhání?
Já jsem nechtěl běhat, chtěl jsem jezdit na kole, nebo boxovat. Bohužel na kolo nebyly peníze. Vyučil jsem se zedníkem a při práci v Chomutově jsem začal pravidelně trénovat a zúčastňovat se prvních závodů. V roce 1961 jsem vyhrál rekordním časem mistrovství republiky v dorostu. Potom jsem narukoval na vojnu do Rudé hvězdy Praha, kde mne začal trénovat M. Písařík. Po odchodu do civilu jsem nastoupil pracovně do „Sechezy“ a přešel do atletického klubu Secheza Lovosice a začal mě trénovat P. Kavan. Několik let jsem byl nejlepším běžcem v Československu na tratích 3, 5 a 10 km a reprezentoval jsem ČSSR v zahraničí. 
Co pro vás běhání znamenalo?
Chtěl jsem něco dokázat. Získal jsem mnoho pohárů, medailí a ocenění. Některé byly netradiční, jako cca půl metrová váza z Tunisu, nebo pohár od Hanse–Dietricha Genschera – německého politika. Za vítězství jsme také dostávali věcné dary, jako teplákovou soupravu, deku apod., dnes dostávají běžci za vítězství hodnotnější ceny jako třeba auto.
Jak často jste trénoval?
Běhal jsem denně i o víkendech, to je nutné, když chcete dosáhnout dobrých výsledků. Při tréninku na maraton jsem běhal třikrát denně, až 1000 km za měsíc. Tréninkově jsem běhal z Malých Žernosek, kde jsem bydlel, do Starého Týna (cca 42 km). Jednou jsem běžel tuto trasu, když se stěhovali z Mimoně vojáci. Jelo jedno auto za druhým a pršelo. Přiběhl jsem „domů“ a maminka mě nepoznala, jak jsem byl zablácený. 
Ve své sportovní kariéře jste dosáhl mnoha úspěchů. Na který výsledek jste nejvíce pyšný?
Nejhodnotnější výsledek je pro mě asi běh na 10 km. Jako druhý běžec po Emilu Zátopkovi zaběhl 10 km pod 29 minut (28:56,6). Na letošním mistrovství republiky zaběhl Jiří Homoláč o minutu horší čas, než Václav Mládek v roce 1970. Osobní rekordy: 1 500 m – 3:53,3 (1963); 3 000 m – 8:08,6 (1970); 5 000 m – 14:01,4 (1970); 10 000 m – 28:56,6 (1970); maraton 42,195 km – 2:16:30 (1974).
Dokonce jste reprezentoval ČSSR v zahraničí. V té době nebylo jednoduché vycestovat. Jak to probíhalo?
Neměl jsem problémy s cestami do zahraničí. Paní Zátopková nám (sportovcům) zařizovala tzv. výjezdní doložku, na níž jsme mohli vycestovat. 
Jen jednou nechtěli odeslat poškozené maratonky do Japonska. Na olympiádě v Mnichově, tedy před olympiádou, jsme testovali dráhu a jeden z Japonců se mi stále díval na boty. Tenkrát jsem měl „enderácké“ boty Zehy. Pak přišel překladatel a Japonci navrhli, jestli nechci běhat v jejich botách (Tygrech), že mi je pošlou. Pro ně to byla reklama. Tehdy se prodávaly hlavně boty Adidas a Puma, jedny mi dokonce vyrobili na míru. Když mi praskly, chtěli je poslat zpět, aby mohli zjistit, kde byla chyba. A na celnici jsem měl problém, nemohli pochopit, proč posílám do Japonska rozbité boty. Nakonec to prošlo.
Nechtěl jste při svých cestách do zahraničí emigrovat?
Mohl jsem tam zůstat, ale nechtěl jsem. Při závodech v Holandsku mi nabídli Češi, kteří tam emigrovali, jestli tam nechci zůstat, že bych reprezentoval Holandsko. Tak jsem oponoval, že mám rodinu. Odpověděli mi, že manželka může do Holandska přijet a dítě se sem dostaneme později přes červený kříž. Ale neznal jsem řeč, a byli bychom tam sami, žádní přátelé či příbuzní. A nemůžu běhat celý život. 
Na které závody rád vzpomínáte?  
Běchovický běh (1966–68)
Je to nejstarší závod u nás (od 1897) i v Evropě a od loňského roku i na světě (nepřerušený). Starší byl Bostonský maraton, ale ten se kvůli koronaviru v loňském roce neběžel, Běchovický ano. Je to zároveň mistrovství republiky v běhu na 10 km po silnici. Já jsem ho vyhrál třikrát za sebou (1966–68). Na závěr musíte vyběhnout prudký kopec, tzv. „Hrdlořezák“. 
Mistrovství Evropy v Athénách
Legenda vypráví o řeckém běžci jménem Feidippidés, který údajně nesl zprávu o vítězství Athéňanů nad Peršany z vesničky Marathón do Athén. Závod by měl kopírovat tento běh. Začíná se tedy ve vsi Marathón. Před závodem byla mše a pak se mělo běžet. Ale při přistání helikoptéry, se zvedlo ohromné množství prachu a než se usadil, museli start o půl hodiny protáhnout a navíc tam hrozně smrděl obecní kozel.  Bohužel jsem tento závod nedoběhl, měl jsem problém s nataženým svalem. (Poslední úsek, asi 7 km se běží po čtyřproudové silnici a běžci běží v jednom pruhu mezi auty.)
V západním Německu jsem běžel maraton s číslem třináct. Nikdo to číslo nechtěl, tak jsem si ho vzal a závod vyhrál.
Olympiáda v Mnichově (1977)
Před olympiádou si sportovci mohli otestovat dráhu. Byla velká škoda, že jsem na olympiádě nakonec neběžel. Protože maraton byla poslední disciplína a v olympijské vesničce bylo pro trénink moc lidí, rozhodli jsme se, že zůstaneme v Domažlicích, budeme tam trénovat a pak jenom přejedeme autem na maraton. Jenže se tam stala ta hrozná věc, tzv. Mnichovský masakr. (Během olympiády unesla a následně zavraždila 11 izraelských sportovců palestinská skupina Černé září. Ochrana sportovců na olympiádě byla nedostačující.) Skončilo to tak, že chtěli zrušit olympiádu. Naše vedení nakonec řeklo, že vzhledem k nebezpečí na olympiádě, nejsou schopni nám zajistit bezpečí. Nebyl jsem sám, kdo nakonec nezávodil, bylo nás asi pět sportovců. A tak jsem přišel o olympiádu. 
Běh do Berlína (1989)
Nejdříve se běžel běh Prahou, start byl na Karlově mostě a cíl u sovětského velvyslanectví. Běželo 20 týmů z několika zemí po 8 běžcích, 4 muži a 2 ženy. Střídali se v běhu po cca 10 km, jeden běžel, ostatní se vezli. Úštěčtí ale měli jen jednu ženu, protože druhá v tu dobu nemohla jet, tak za ní jsem běžel já. Bohužel jsem si namohl achilovky a po operaci jsem už přestal běhat. 
Jak je to dnes v Čechách s běžci. Podle médií jsou u nás davy běhajících, ale nikdo na světové úrovni?
S tím souhlasím. Dnešní špičkoví běžci mají úplně jiné podmínky, než jsme měli my. Jezdí na soustředění do ciziny třeba na půl roku, my jezdili maximálně do Krkonoš nebo Vysokých Tater na čtrnáct dní. Museli jsme chodit do práce. Až když jsem byl v národním týmu, mohl jsem chodit do práce jen na pár hodin. Potřebují manažery, to také nechápu. My jsme měli trenéra, maséra, manažera v jedné osobě a vyhrávali jsme. Nebo poradce na zdravou výživu. Jedl jsem všechno co mi chutná a neuškodí, zabijačku, před závodem tři vejce do skla. Jedl jsem to, co jsem byl zvyklý. 
Po ukončení sportovní kariéry jste se stal trenérem v atletickém oddílu Slavoj Úštěk. Proč Úštěk a ne Lovosice, kde jste pracoval?
Na závodech mě oslovil Jirka Malý, že jezdí s oddílem po závodech a potřebovali by trenéra. Tak jsem s nimi začal jezdit po závodech a radil jsem jim. Ze začátku se mě na závodech ptali, kdo jsou běžci z Úštěku? Nikdo je neznal a kde vlastně ten Úštěk je? Po závodech, kdy naši borci vyhrávali, už ostatní běžci věděli, kde je Úštěk a kdo za něj běhá. 
Děkuji za rozhovor. 
Pan Mládek se později angažoval ve fotbale, byl předsedou lovosického fotbalu a od fotbalistů dostal vyznamenání, bohužel atleti si na něj nevzpomněli. 

Rozhovor vedl Jiří Malý.