Radek Narovec | 30.01.2026 |

Článek na behej.com.
Seznamte se: Čeněk Filingr. 64 let, severočeská Kadaň. Pokud je fit, dává měsíčně 400 kilometrů, aspoň deset každý den, bez výjimky. Ty závodní jsou “za odměnu”. Již 50 let si vede papírový deník a sporttester si bere jen na závod. Zde je příběh kadaňského běžce, trenéra a pořadatele, který v životě nevzdal jediný závod a který za nejlepší odpočinek považuje pomalý dvouhodinový klus.

V digitálním věku, kdy je každý náš běžecký krok sledován satelitem, každý tep zaznamenán hodinkami a každá vteřina analyzována algoritmem, existují lidé, kteří se řídí jiným, vnitřním kompasem. Čeněk Filingr je jedním z nich. Jeho přístup ke sportu, který je zároveň jeho životní filozofií, je hluboce zakořeněn v disciplíně a intuici, jež se zdají být reliktem minulé éry, a přesto jsou zarážejícím způsobem moderní.

Zatímco moderní atleti nahrávají svá data na cloudové platformy, Filingr zůstává věrný analogovému světu. Již padesát let si vede pečlivý, rukou psaný tréninkový a závodní deník. „Mám takovou tlustou knihu, píšu už čtvrtou. Trenér mě to naučil. Je to pro mě i teď zdroj zkušeností nebo vzpomínek. To mi Garmin nedá.“

Každá stránka jeho tréninkových knih je tak svědectvím, dialogem se sebou samým, kde pocity, postřehy a prožitá zkušenost mají stejnou váhu jako stopkami změřený čas. Je to manifest upřednostňující vnitřní prožitek před vnějšími daty.

Filingrův vztah k technologiím je dokonale pragmatický. Sporttester, pro mnohé nepostradatelný společník každého tréninku, si na ruku připíná výhradně na závody. Tímto gestem jasně odděluje proces od výkonu. Trénink je pro něj doménou intuice, naslouchání signálům vlastního těla a kultivace citu pro tempo a úsilí. Závod je naopak objektivním testem, okamžikem, kdy čísla získávají svůj význam a slouží jako neúprosná míra aktuální formy. Tento přístup ho chrání před „tyranií dat“, která může vést k přetrénování nebo ztrátě radosti z pohybu. Umožňuje mu zůstat v souladu se svým tělem, nikoli s displejem na zápěstí.

A vzápětí přidává další z bohatých osobních zkušeností: „Nikdy nevyběhnu ven bez strečinku. Před tréninkem se vždycky musím protáhnout a pak samozřejmě po tréninku, což většina lidí nedělá. Proto jsem schopnej běhat i v tomhle věku na relativně slušný úrovni.“

„Stejně tak jsem nikdy za celou tu dobu, co běhám, nevyběhl dvakrát po sobě na stejné místo. Jeden den běžím na jih, druhý den na sever, třetí den na západ. Ta pestrost je pro mě naprosto klíčová. Neumím si představit, že bych běhal jenom po silnici.“

Tato neobyčejná disciplína a metodický přístup nejsou jen výsledkem osobního nastavení, ale také odrazem doby a systému, ve kterém se jeho sportovní charakter formoval. Filingrova generace elitních atletů v Československu 70. a 80. let vyrůstala ve vysoce strukturovaném prostředí sportovních programů, jako byla Tréninková střediska mládeže (TSM) a Střediska vrcholového sportu (SVS), často pod záštitou armádních klubů jako Dukla nebo policejních jako Rudá hvězda či Olymp.

„Tady fungoval systém Tréninkových středisek mládeže. Ten, kdo se dostal do Dukly nebo do Olympu, vlastně jenom trénoval, spal, jedl, jezdil na soustředění. Ale pak taky se tady běhala desítka pod 29 minut. Ty výkony byly úplně jinde.”

“Po '89 se to šmahem zrušilo, komplet. Teď sice fungujou Sportovní centra mládeže, ale ty limity jsou tam bídný. To je spíš ostuda.“

Dřívější systém, který produkoval špičkové sportovce, vyžadoval absolutní oddanost, obrovské tréninkové objemy, zázemí a „ochotu dřít“. „Vždycky, když se někdo prosadí až k medaili, zjistíš, že je to zásluha rodičů, který je podporujou finančně, a toho samotnýho sportovce, kterej tomu obětuje všechno.“

Filingrovy osobní návyky – denní kilometráž, pečlivý deník, neúnavnost – jsou dokonalým ztělesněním étosu této éry. Není tedy jen osamoceným běžcem s neobvyklými zvyky, ale živoucím spojením s tréninkovou kulturou, která definovala československou atletiku a stvořila generaci nezdolných sportovců.

„První moje otázka vždycky je, jestli chce dotyčný běhat, nebo trénovat, což je sakra rozdíl. Pokud chceš jenom běhat, nepotřebuješ žádnýho trenéra. Pokud chceš opravdu trénovat a někam se výkonnostně posunout, tak jsi u mě správně.“

Pokud si ale myslíte, že Čeněk je ras a drsoň, zajděte si někdy na jeho přípravu dětí. Mezi nejmladšími je mu velmi dobře a děti mu to vracejí: „Trénuju je a běhám s nimi. Ono je to i motivuje, protože ten osobní příklad je pro ně nejdůležitější. A když vidí, že to zvládne starej dědek, tak proč by to nezvládly oni?“

Podobně přistupuje k hobíkům. Nebo jak on říká: buďfiťákům. „Jsem takovej motivátor. Říkám lidem: ‚Hele, tady nemusíš závodit, prostě přijdeš, uvidíš. Vždycky je někdo poslední.‘ A nakonec zjistíš, že ani poslední nejsi zdaleka. A oni si to oblíbili.“

Paradox odpočinku: Dlouhý klus
Snad nejvíce fascinujícím a provokativním prvkem Filingrovy filozofie je jeho pojetí regenerace. Tvrzení, že „za nejlepší odpočinek považuje pomalý dvouhodinový klus“, se na první pohled zdá být v příkrém rozporu s konvenční moudrostí, která velí po náročném výkonu odpočívat. „Trenér mě před padesáti lety naučil, že odpočinek rovná se volný klus. A tak to dělám celou dobu. Volno mám v podstatě jenom, když se mi něco stane.“

Při bližším zkoumání se však ukazuje, že tento zdánlivý paradox je nejen v souladu s nejmodernějšími poznatky sportovní vědy, ale je pravděpodobně i klíčem k jeho výjimečné sportovní dlouhověkosti.

Filingrův přístup je v podstatě intuitivní aplikací toho, co dnes sportovní vědci nazývají polarizovaným tréninkem. Tento model, často shrnovaný pravidlem 80/20, tvrdí, že pro optimální rozvoj vytrvalosti by mělo být přibližně 80 % tréninkového času stráveno v nízké intenzitě (tzv. Zóna 2) a pouze 20 % ve vysoké intenzitě. Filingrův režim se tomuto modelu přirozeně blíží. Jeho každodenní běhy a zejména pomalé dvouhodinové „odpočinkové“ klusy tvoří obrovský objem nízko-intenzivní práce. Na druhé straně spektra stojí závody – ať už ty, kterých se sám účastní, nebo ty, které pořádá a jejichž náročnost si testuje – které představují maximální, vysoce intenzivní úsilí.

Tento model se vyhýbá „šedé zóně“ střední intenzity, ve které trénuje mnoho hobíků. Právě tato zóna je sice náročná, ale nepřináší tak výraznou adaptaci jako trénink na obou pólech intenzity a zároveň generuje značnou únavu, která brání kvalitní regeneraci. Filingr, aniž by se kdy zabýval grafy srdečního tepu nebo vědeckými studiemi, svým tělem a zkušeností objevil princip, který dnes dominuje tréninku elitních vytrvalců po celém světě.

Jeho „pomalý dvouhodinový klus“ jako forma odpočinku má pevné vědecké základy. Tento typ aktivity, známý jako aktivní regenerace, přináší řadu fyziologických výhod. Studie ukazují, že pohyb o nízké intenzitě po náročném výkonu může urychlit odplavování laktátu z krve a svalů a zlepšit výkon v následných sportovních aktivitách, což je zvláště patrné u trénovaných sportovců.

Kromě toho má trénink v nízké intenzitě zásadní vliv na budování aerobního základu. Zvyšuje tepový objem srdce (množství krve, které srdce vypumpuje na jeden stah), podporuje růst a hustotu mitochondrií (buněčných „elektráren“, které produkují energii pomocí kyslíku) a zlepšuje schopnost těla využívat tuky jako zdroj energie. Dlouhé, pomalé běhy také posilují odolnost svalů, šlach a kostí vůči zátěži, a to s menším rizikem zranění než intenzivnější trénink.

Filingrův přístup je tedy dokonalou ukázkou toho, jak obrovský objem nízko-intenzivní práce buduje téměř nezničitelnou vytrvalostní základnu. To, co on nazývá odpočinkem, je ve skutečnosti nejefektivnější formou budování odolnosti a regenerace. Je to důkaz, že po padesáti letech naslouchání vlastnímu tělu dospěl ke stejným závěrům jako nejmodernější sportovní laboratoře.

Druhou jeho tréninkovou zásadou je pestrost a radost z pohybu, byť náročného. Není přítelem matematických vzorečků, napsaných trenérem dlouho předem, bez ohledu na mentální rozpoložení svěřence: „Rychlost řeším fartleky, což je hodně mírná forma intervalu. Když se jdou opravdu dobře, ostře, bohatě postačí k tomu, aby výkonnost šla nahoru. A nějak tě to nezatíží, hlavně psychicky. Je rozdíl běžet 12 km fartlek, nebo si jít na hřiště dát 5× kilometr po 3:20. V tu chvíli zjistíš, že to nezvládneš, a to tě totálně rozhodí.“

A třetí pilíř zní: individualita. Každý jsme jiný, každý fungujeme jinak, říká. Univerzální plány nefungují. „Vymykám se z takového toho rámce, kdy trenéři řeknou: ‚Sejdeme se na stadioně a všichni poběžíte desetkrát 200 metrů.‘ Co se stane? Ten nejlepší to bude běhat za 29 a ten nejslabší za 38. A to je samozřejmě špatně. Je důležitý osobní přístup. Každej člověk je jinej. Musíš toho svěřence poznat a ušít mu tréninkovej plán na míru.”

Duše kadaňského běhu
Čeněk Filingr není jen běžec, je především tvůrcem komunity. Jeho práce jako pořadatele závodů pod hlavičkou jeho Běžeckého klubu F-C Kadaň, odhaluje dvě tváře jeho vize: jednu, která otevírá náruč všem bez rozdílu, a druhou, která staví před ty nejodvážnější téměř nepřekonatelné výz­vy.

Srdcem Filingrovy komunitní práce je bezpochyby Zimní běžecký pohár. Tento seriál, založený v roce 2002, je mnohem víc než jen sled závodů; je to sociální fenomén, který během dlouhých zimních měsíců stmeluje běžeckou komunitu na Kadaňsku i daleko za jeho hranicemi.

Startovné je symbolické, v minulosti činilo pouhých 10 Kč, dnes se pohybuje mezi 30 a 50 Kč. Tento přístup odstraňuje finanční bariéry a otevírá dveře každému, od dětí a začátečníků po ostřílené veterány. Počet závodníků se za posledních několik let více než zdvojnásobil, s průměrem přes 100 běžců na závod a více než 300 unikátními jmény ve výsledkových listinách za sezónu. Sám Filingr zdůrazňuje, že fantastickou a přátelskou atmosféru si vytvářejí sami běžci, kteří postupně strhávají i ty, kteří přišli původně jen fandit. Z diváků se tak stávají účastníci, což je esencí zdravé a rostoucí komunity.

Tento model – nízké náklady, žádní sponzoři, důraz na zážitek a komunitu – je v podstatě českou ozvěnou globálního grassroots hnutí známého jako „fat ass“ běhy. Toto hnutí, které vzniklo v USA na konci 70. let, se řídí heslem „No Fees, No Awards, No Aid, No Wimps“ (Žádné poplatky, žádné ceny, žádné občerstvení, žádné fňukání) a představuje návrat k prapůvodní podstatě běhání – sdílenému úsilí v přírodě bez komerčního balastu. Zimní běžecký pohár, se svou skromností, náročností a důrazem na kamarádství, je dokonalým ztělesněním této filozofie.

ZBP je zároveň mistrně kurátorovanou prohlídkou kadaňské krajiny. Filingr v rozhovorech uvádí, že jedním z cílů je ukázat účastníkům „malebná místa kolem Kadaně“. Názvy jednotlivých závodů zní jako kapitoly z místní mytologie: „Čendův lomcovák na Svaťáku“, „Čertovský běh na Úhošť“ nebo „Štěpánský běh v městském parku“. Nejde o sterilní okruhy v průmyslové zóně. Každý závod je unikátní, charakteristický a hluboce spjatý s místem.

Běžci tak čelí brutálně rozmanitým výzvám: stoupání o sklonu 25 % po schodech podél klášterní zdi, brodění se bahnitými pěšinami, klopýtání přes zorané pole, technicky náročné seběhy po kamenitém podkladu nebo vyčerpávající výběhy na vrcholky s rozhlednami.

V ostrém kontrastu k inkluzivnímu a komunitnímu duchu ZBP stojí další závody z Filingrovy dílny. Jsou to zkoušky vytrvalosti a vůle, určené pro specialisty a ty, kteří hledají hranice svých možností. Zde se projevuje druhá tvář jeho pořadatelského génia – schopnost navrhnout závody, které jsou krásné ve své nesmlouvavé obtížnosti.

Horský běh Perštejn–Klínovec je legendou. Hrdě nese titul „nejdelší klasický běh do vrchu v ČR“ a je to pouť pro české vrchaře. Parametry jsou výmluvné: 17,2 km s převýšením 904 metrů. Trať je neúprosná – téměř celá se běží po asfaltu, což nedává svalům ani na chvíli odpočinout, a končí brutálním finále, výběhem po sjezdovce na vrchol nejvyšší hory Krušných hor. S více než třicetiletou historií je tento závod skutečným klenotem v kalendáři a testem čisté síly a tolerance bolesti.

Doupovský Skyrun aneb Sámova výzva posouvá hranice ještě dál. Jedná se o netypický skyrunning v divokém a mystickém prostředí Doupovských hor – sopečného pohoří, jehož velká část je nepřístupným vojenským újezdem, což závodu dodává punc exkluzivity a dobrodružství. Trať měří 17,5 km, ale skutečnou výzvou je nastoupaných 1,200 metrů, rozdělených do pěti sadistických okruhů „nahoru–dolů“. Každý 3,5 km dlouhý okruh obsahuje 240 metrů stoupání. Opakující se smyčka je nejen fyzickou, ale i obrovskou psychologickou zkouškou. Není to závod pro každého; je to výzva pro fajnšmekry, kteří v běhu hledají nejen rychlost, ale i technickou náročnost a mentální odolnost.

Pro své silniční závody, jako je Prunéřovský půlmaraton a maraton, vypsal speciální finanční prémii pro každého, kdo překoná jeho osobní rekordy z dob jeho největší slávy: maraton za 2:22:27, půlmaraton za 1:08:20 nebo hodinovka na dráze s výkonem 18,374 m. Filingr, sám bývalý špičkový atlet – první vítěz Českého poháru v bězích do vrchu a trojnásobný účastník mistrovství světa – tímto neříká jen „tady jsou peníze“. Říká: „Toto je standard. Tohoto jsem byl schopen já. Ukažte mi, že jste lepší.“

Otisk Krušných hor a Doupovska
Filingrovy závody jsou víc než jen sportovní klání; jsou to expedice po kraji. Jak sám říká, cílem Zimního běžeckého poháru je, aby účastníci poznali malebná a často zapomenutá místa v okolí Kadaně. Každá trať je pečlivě vybraná tak, aby představila unikátní kout regionu – ať už je to historický Svatý vrch s rozhlednou, mystická stolová hora Úhošť, nebo zapadlé stezky v podhůří Krušných hor. Účastníci jeho závodů tak nejen testují své fyzické síly, ale také navazují hlubší vztah k místu, kde žijí. Učí se číst krajinu, vnímat její proměny během ročních období a objevovat její skrytou krásu. Filingr je v podstatě průvodcem, který místo auta či autobusu používá běžecké boty a místo památek ukazuje kopce, údolí, lesy a zapomenuté cesty.

Jeho působiště se rozprostírá po celém regionu, který je definován dvěma výraznými horskými celky. Na severu se zvedají Krušné hory, jejichž drsná krása a bohatá historie poskytují kulisu pro závody jako legendární běh na Klínovec. Na jihu se rozkládá tajemné a méně známé sopečné pohoří Doupovské hory, z velké části uzavřené vojenským újezdem Hradiště. Právě zde, v této divoké a člověkem málo dotčené krajině, pořádá svůj nejtěžší závod, Doupovský Skyrun, a otevírá tak běžcům okno do jednoho z nejunikátnějších přírodních území v Česku. Jeho životní dílo je tak doslova vytesáno do terénu Kadaňska.

Základním poselstvím jeho života je síla pravidelnosti. Oněch 400 kilometrů měsíčně, výběh den co den, je argumentem proti mentalitě „víkendového válečníka“. Dokazuje, že neúnavné, ale udržitelné úsilí je mnohem efektivnější cestou k dlouhodobé výkonnosti a odolnosti než nárazové, vysoce intenzivní tréninky střídané s obdobími nečinnosti. Právě tato konzistence buduje hluboký aerobní základ, který je pro vytrvalostní sporty klíčový.

Jeho lpění na ručně psaném deníku a odmítání každodenního sledování dat svědčí o hluboké lásce k samotnému běhu, nikoli jen k výsledkům. V době, kdy je sport často vnímán jako prostředek k dosažení cíle – ať už je to osobní rekord, medaile, nebo obdiv na sociálních sítích – Filingr tvrdí, že největší odměnou je samotná cesta. Každodenní rituál, kontakt s přírodou, dialog s vlastním tělem – to jsou hodnoty, které dávají jeho sportování smysl a které ho udržují v pohybu po více než půl století.

Představme si ho na jednom z jeho pomalých, dvouhodinových klusů, jak se tiše pohybuje krajinou Kadaňska, kterou zná jako své vlastní tělo. Není to muž, který by utíkal před stářím. Je to muž, který se nikdy nezastavil, a právě v tomto neustálém, klidném pohybu našel svou pohodu. A tímto svým tichým příkladem učí celou svou komunitu, jak na to.