Doubravka se blíží III.

V první části rozhovoru byla řeč o počátcích běžecké kariéry a přátelství s Emilem Zátopkem, ve druhé částirozhovoru se Ladislav Kořán představil také jako vynálezce a dnes se v posledním díle rozhovoru podíváme i na jeho další životní příběhy cestovatele nebo úspěšného podnikatele a managera velkých projektů.
Jste stále velmi aktivní a na svůj věk ani trochu nevypadáte - jak vypadá váš denní režim? Jak se udržujete v kondici?
Jak jsem již zmiňoval, já do minulého roku aktivně pracoval na ostrově Saipan. Dodnes není jediného dne, kdy bych nesportoval. Nyní již příliš neběhám, spíše chodím - pravidelně, pořád. Vedu si v těchto věcech pečlivé statistiky. Abych byl přesný (pan Kořán sahá do náprsní kapsy a elegantně vytahuje svůj malý notýsek), tak např. v roce 2000 jsem za rok v tréninku nachodil 1479 km, v roce 2001 to bylo 1505 km, v roce 2002 zase 1430 km apod. Vloni už to bylo jen něco kolem tisíce. Za dobu, co jsem v USA, jsem v trénincích naběhal nebo nachodil 68 000 km.
To smekáme klobouky.
No, víte, já sportovat nikdy nepřestal a nepřestanu! Ještě když mi bylo 75 let, vyhrál jsem závod v Saipanu na 10 km v konkurenci 80 závodníků. Tomu nikdo nechtěl věřit. Já ale trénuji každý den, opravdu každý den. Na ostrově jsem denně chodil 10 km. Teď už je to jen 6 km a pak ještě cvičím doma. Už několik desetiletí používám ty své dva přístroje, na kterých cvičím asi 1 hodinu. Pak jdu relaxovat do vířivky jacuzzi. (úsměv)
V dnešní době je široká nabídka všemožných suplementů a doplňků - věnujete se i této oblasti?
Moje manželka je dietetický poradce, takže má velmi dobrý přehled o mém stravování a věnuje mu náležitou péči. Pochopitelně se do mě snaží nacpat co nejvíce zeleniny a podobně. (úsměv) Ale to je správné, tomu se nebráním. Můj jídelníček je víceméně konstantní, ráno si dáváme topinky se sýrem, kolem poledne topinky se šunkou a misku salátu a večer jen něco lehkého.
Co nějaké neřesti: kouření, sladkosti, alkohol?
Sladkosti vůbec - na to už jsem příliš starý (úsměv), kouření - to vůbec ne, nikdy. No a alkohol také ne. Tedy až na pár výjimek. Když mi bylo 16, tak jsme s klukama vyrazili na řeku Jizeru někam na vandr s kytarou. Byli jsme tam 3, já byl nejmladší. Vytáhla se slivovice a já se poprvé a naposledy opil. Teď si jen občas dám svůj oblíbený drink do vysoké sklenice: trochu vodky s ledem a dolít Spritem.
Zbývá vám mimo sport ještě nějaký koníček?
Doma máme elektrické piano Yamaha, na to si občas zahraji. Taktéž na heligonku nebo třeba na kytaru.
Dnešní doba je velmi překotná, stále se objevují novinky z různých technologických a průmyslových oblastí. Jak to vnímáte vy?
Z téhle oblasti musím zmínit jednu vzpomínku. Kdysi dávno jsme ještě s Karlem Zabloudilem, který byl také v našem vítězném týmu, s nímž jsme vyhráli dříve zmíněné MS v cross-country, založili firmu Electronic International a vyráběli různé elektronické přístroje, o které byl tenkrát zájem. Jednou za námi přišla jedna doktorka, už si nevzpomenu na jméno, s nápadem, že bychom mohli vyrábět elektronické hry. V tu dobu jsem tomu vůbec nerozuměl a nápad dělat nějaké hry, kde panáček honí kobylu, mi přišel zbytečný. Takže jsme nabídku odmítli a samozřejmě netušili, že z toho bude za pár let multimiliardový business po celém světě. No a pak jsem začal dělat šperky.
Šperky?
 Ano, já mám celkem šikovné ruce. Jeden můj kamarád, který se mnou kdysi pracoval v Ocean Sonics (firmě, kterou vlastnil zmíněný Karel Zabloudil a přes kterou jsem se mimochodem dostal na loď Calypso a mnohokrát se plavil s Jacquesem Cousteauem) začal dělat stříbrné šperky. Domluvili jsme se, že on bude vyrábět a já si založím společnost a budu to prodávat. Tak jsem založil firmu a začal prodávat šperky. Kamarád s tím pak seknul a já začal dělat své designy. Po čase jsem jich měl asi 1200. No a skrze šperky jsem se dostal až k jistému panu Johnu Stoneovi, který vyráběl zlaté řetězy na Havaji. Slovo dalo slovo, já začal postupně prodávat i jeho věci, za 3 měsíce jsem pak na jedné vánoční akci prodal řetězů za 1 milión dolarů, skamarádili jsme se a nakonec jsme společně šli do úplně nového businessu - výstavby onoho hotelového resortu na ostrově Saipan.
To je opravdu k neuvěření. Existuje vůbec nějaká Vaše slabá stránka? Protože nohy, ruce a hlava to určitě nejsou.
Ale jistě, mám a znám svou slabou stránku. Je to má přílišná důvěřivost a nejednou jsem na to šeredně doplatil. Mám na mysli peníze, které jsem v životě půjčil, a už se mi nevrátily zpátky. I tyhle špatné lidské stránky mě něčemu přece jen naučily: Pokud chceš někomu něco dát, tak mu to dej, ale nikdy nepůjčuj, protože se ti to velmi pravděpodobně nikdy nevrátí.
V životě jste toho prožil více než několik lidí dohromady. Po tom všem - jaké je vaše životní krédo?
„Nikdy se nevzdávej!“ Kdybych se býval v lágru vzdal - psychicky, tak mě bolševici utloukli. Jednou jsem poslal mamince, která byla po operaci, dopis, ve kterém jsem zjišťoval její zdravotní stav, a nechal jsem to poslat přes jednoho civilního zaměstnance. Ten sliboval, že vše v pořádku doručí, ale místo toho to předal estébákům. Ti mi ihned napařili tři a půl měsíce korekce. Poslali mě do jiného lágru, který byl jenom pro vrahy - lágr Nikolaj. Bylo tam 280 vrahů a na tři a půl měsíce mě dali do komory, ve které v zimě zamrzla voda, takže to byla v podstatě ledová komora. To si nikdo nedovede představit. Dostával jsem poloviční porce už tak minimální stravy, někdy ani to ne. Tam jsem si sáhl na skutečné dno a jen těsně jsem unikl smrti. Ale nevzdal jsem se!
Když jsem se vrátil zpátky, vypadal jsem hrozně. Byla zrovna zima a nechávali mě šlapat po kolena ve sněhu tam a zpátky. Byl jsem na tom opravdu špatně. Naštěstí tam byl jeden kluk, který mě znal a dělal tam kuchaře. Občas mi podstrčil hovězí bujón a syrové vejce, za což hrozila korekce, ale díky tomu jsem se udržoval jakž takž na nohou. Takže „Nikdy se nevzdávej!“ je moje životní krédo.
No a moje největší životní událost se přihodila, když mi bylo 61 let a na ostrově Guam jsem potkal svou současnou ženu Vaneesu, která je o 25 let mladší. Má české předky a velmi krásné jméno, není to Vanessa, jak si lidi často pletou, ale Vaneesa. Jsme spolu již přes 25 let a to je nejkrásnějších 25 let mého života.
Je ve vašem životě ještě něco, po čem toužíte, čeho byste chtěl dosáhnout nebo co byste chtěl zvládnout?
To, co mi život nařídil, to jsem musel udělat. Řeknu to takhle: Mně bude 87 let. A můj cíl? Zůstat i nadále zdravý a pohyblivý, aby mi to dobře myslelo, abych stále držel krok s literaturou, technikou a vším, co svět přináší nového, a hlavně, abych byl stále platným členem pro své lidi, které mám kolem sebe.
Pane Kořáne, bylo nám velikou ctí se s vámi a vaší ženou setkat a vyslechnout si tyhle neskutečné příběhy. Za celou naší sportovní komunitu a naše čtenáře vám přejeme hlavně pevné zdraví a mnoho dalších nachozených kilometrů.
Já vám také děkuji za váš zájem o mou osobu a přeji vašemu webu hodně spokojených čtenářů.
 

Články: