Dopis z atletické vsi

Předávám vám názor člověka ze stejné atletické vsi, z jaké pocházíme my.

Slatiňany 16. 10. 2019
Milí atletičtí přátelé
Stejně jako vy, i já jsem sledoval MS v atletice. Skončilo pro nás dosti neslavně.  Nyní budou odborníci hledat příčiny neúspěchu. Já odborník rozhodně nejsem, ale atletiku sleduji a snad ji i trochu rozumím. Aktivně se jí věnuji půl století a prošel jsem si v ní snad vším. Mnoho let jsem závodil, jsem rozhodčí, trenér, funkcionář, byl jsem 17 let předsedou oddílu, stále jsem členem výboru, byl jsem mnohokrát ředitelem závodu a na stadioně jsem taková děvečka pro všechno. A hlavně jsem velký fanoušek. A přiznávám, že jsem českým výsledkem vůbec nebyl překvapen. Stejně tak, jako  nedávným sestupem v ME družstev.  A řeknu vám proč.
Nebudu se zabývat jednotlivými reprezentanty, to ať si udělají profesionální trenéři. Já však vidím to, co ti profíci nevidí. Celý život dělám atletiku kdesi v suterénu. Pohybuji se tedy tam, kam seshora vidět není. Nebo možná by bylo, ale musel by se tam někdo podívat. Pak by viděl strašnou bídu. Jediné, co dole nechybí, je nadšení několika lidí, jejichž počet ovšem klesá.
Jsem z východu Čech, tak tuto oblast uvedu jako příklad, ale myslím, že jinde to je stejné.
Krajské přebory jednotlivců bývají ostudné.  V žactvu to ještě ujde, ale výše abyste závodníky prosili. Letos se u nás, a to děláme KP společné pro kraje PA i HK, více než polovina vypsaných disciplín vůbec nekonala, protože závodníci nepřijeli! A v tom zbytku uskutečněných disciplín závodili dva, tři, někde čtyři závodníci. V dorostu to bylo stejné, přebory juniorů se ve východních Čechách již dávno nekonají.
A KP družstev dospělých, to taky není žádná hitparáda. Zde je závodníků ještě relativně dost, ale některá družstva se vejdou do jednoho osobního auta, aniž by byla porušena pravidla silničního provozu. Soutěže družstev přece jen stále lákají, pro řadu závodníků je to spíše společenská událost, uvidí se, pokecají a trochu si zazávodí, ale nad úrovní aby jeden zaplakal. Dnes vyhrávají výkony, které by před třiceti lety vůbec nebodovaly. Pravda jsou výjimky, ale právě, že se jedná jen o výjimky. A naopak, před těmi třiceti lety závodníci nebodovali s výkony, které dnes stačí na vítězství.
Kdysi bylo velice populární tzv. Východočeské turné, série letních mítinků ve východočeských městech. Těch závodů bývalo třeba dvanáct, patnáct. Atleti je měli rádi a hojně objížděli. Toto turné již zaniklo. Ptáte-li se proč, tak vězte, že pro nezájem závodníků. A jsme v začarovaném kruhu. Závodníci nemají kde závodit a pořadatelé nechtějí dělat závody, když je skoro jisté, že na ně přijede jen hrstka atletů. Atleti „krajského formátu“ tak závodí jen v KP družstev. A dost. KP jednotlivců je nezajímá a jiných závodů je pro ně minimálně.
Současný stav výkonnostní atletiky letos krásně obnažil srpnový mítink v Ústí nad Orlicí. Když jsem se o těchto závodech dozvěděl, neváhal jsem, jel skoro 60 km, zaplatil si stovku vstupné a natěšeně usedl na tribunu. Pořadatelé odvedli skvělou práci. Sehnali peníze, udělali příkladnou propagaci a nalákali řadu závodníků z absolutní špičky. Klobouk dolů, vím z vlastní zkušenosti, co je za tím práce. Avšak domů jsem odjížděl se smíšenými pocity. Možná dokonce to zklamání převažovalo. Považte, na 200 m startují dva reprezentanti. Skvělé. Ale už jen jeden další běžec! Tak co je to za závod? V oštěpu mužů i žen nastoupila celá naše špička. Šest našich nejlepších žen a čtyři muži. Ale už nikdo další. 1500 m běží tři závodníci, z nichž jeden je sice reprezentant, ale divák pak vidí na oválu tři osamocené sólové běžce. Skutečný divácký zážitek. A tak bych mohl brát disciplínu po disciplíně. Těch bylo vypsáno 11, ale jen dvě mohly diváky potěšit výkony i dramatičností a počtem závodníků. Znovu opakuji, toto není kritika pořadatelů. Jen jsem si tento závod vybral jako příklad. Příklad nezájmu atletů. Co by ještě chtěli? Aby je na závody někdo dovezl? Aby jim vyplatili nějaké startovné? Aby je před startem někdo ovíval nebo nad nimi držel deštník?
Na druhou stranu ty výkonnostní atlety i chápu. Když někdo běhá čtvrtku za 54 vteřin, tak se mu nechce jet na závod, kde poběží Maslák. Když někdo hází oštěpem 45 m, tak nemá moc chuti poměřovat se s mistrem a vicemistrem světa.
Dříve takovéto situace nenastávaly. Sám si pamatuji, že jsem klidně jel na závod, kde běželi půlku běžci rychlejší skoro o deset vteřin, ale zároveň jsem věděl, že tam přijede i dost mně podobných a budu mít s kým rovnocenně závodit a přitom mám velkou příležitost zaběhnout si osobák.  Ale to bylo dříve. Dnes takových závodů moc nenajdete. Buď tam jsou příliš dobří, nebo tam není nikdo.
Tak podtrženo, sečteno. Výkonnostní atletika je ve srabu. A nevidí to jen slepý nebo ten, co to vidět nechce. 
Jinými slovy řečeno, základna pyramidy je úzká a chatrná. Jak široká a jak vysoko potom může být špička? A to je celá příčina současného stavu naší atletiky.
Teď je otázka, co s tím.
Nebude to na žádné rychlé řešení, ale je potřeba bezodkladně začít dělat první kroky k nápravě. 
Jsem jen amatér a pomocný dělník v suterénu české atletiky. Ale i takoví mohou mít někdy nějaký nápad. A tak i já přináším pár námětů.
● Finančně mnohem více podporovat výkonnostní atletiku, a to i na úkor té vrcholové. Výkonnostní bez vrcholové existovat může, obráceně to ale možné není. Na soustředění v Jižní Africe a na oblečení a obutí za desetitisíce se holt budou muset více shánět sponzoři.  Zkrátka směr toku peněz z ústředí se musí změnit.
Ta finanční podpora by měla směřovat hlavně na trenéry, dorost a juniory. Žactvo skoro nic nepotřebuje, dětí je ve většině oddílu dost jen díky jejich nadšení a díky tomu, že rodiče chtějí, aby jejich dítě někam chodilo. Po 15. roce se ale situace rapidně zhoršuje. O tom bychom my dole mohli dlouze vyprávět.
Mnoho stadionů a oddílů nemá potřebné vybavení, kvalitní dráhu, dostatek dresů apod. Hodně trápí i nedostatek kvalitních trenérů.
● Motivovat oddíly k pořádání závodů jako bylo kdysi VČ turné.  Podpořit pořadatele finančně, pomoci s propagací, působit na trenéry placené ČASem, aby na tyto závody posílali své svěřence apod.
● Dělat jakési ukázkové tréninky. Profesionální svazoví trenéři by měli mít v pracovní náplni, že jednou, dvakrát za rok zajedou do nějakého menšího oddílu a povedou tam trénink pro místní atlety. Samozřejmě, budou-li mít oddíly samy zájem. Někdy se mohou sousední oddíly domluvit a uspořádat takový trénink společně. Náklady musí ale platit ČAS.
●  Úspěšní reprezentanti by mohli také alespoň jednou za rok zajet do nějakého venkovského oddílu a besedu, popř. také na trénink. Nechci být jízlivý, ale pravda je, že většina reprezentantů je stejně často zraněna, a tak by měla na tyto výjezdy čas. A možná by je to i bavilo.  Ale i zde musí platit, že o to oddíly projeví zájem. Náklady opět musí platit ČAS.
●   Navrhuji, nechť ČAS zpracuje návrh na nové atleticko-územní uspořádání. Jelikož atleti jsou na rozdíl od některých divácky a novinářsky sledovanějších sportů mnohem vzdělanější a inteligentnější, tak by tento proces jistě proběhl v klidu a rychle. Nechme politické hranice krajů (spíše krajíčků) tak, jak jsou, ale v rámci atletiky si vytvořme své vlastní. Dělejme přebory Západočeské, Jihočeské, Severočeské …. oblasti (nebo přebory západních, jižních, severních … Čech – název je to nejméně důležité) na všech úrovních a ve všech kategoriích. Případnou námitku, že se zvýší cestovní náklady (s tím vždycky někdo přijde) vyvrátím hned. Nikdo by nezakazoval udělat v soutěžích družstev dvě skupiny (sever – jih, východ – západ, A – B …) a po několika kolech ve skupinách pak finále (příp. i semifinále), jedno nebo dvoukolové.
Oddíly ležící na hranicích těchto oblastí by se samy rozhodly, kde by chtěly závodit. Ostatně tak tomu je i dnes. Víme, že některé oddíly závodí v jiném kraji, než pod který správně patří (např. Jičín).
Od toho si slibuji, že se přece jen trochu zvýší konkurence a také bude prestižnější být přeborníkem východních nebo západních Čech, než přeborníkem Pardubické krajíčku.
●  Vytvořit jakousi českou variantu Diamantové ligy. Znamenalo by to vybrat české mítinky, aby v každé atletické oblasti byl minimálně jeden, a tyto mítinky bodovat. Třeba prvních 6, ale počet bodujících je na dohodě. Bodovaly by se všechny disciplíny s tím, že v bězích by se udělaly skupiny disciplín, aby pořadatelé nemuseli vypisovat moc běhů. Např. sprinty od 60 do 200 m by tvořily jednu bodovanou skupinu, do čtvrtky by se bodovala i případná třístovka, dále tratě 800 m – 1 míle a pak tratě na 3000 m a delší. Během roku by atleti sbírali body v dejme tomu dvaceti mítincích a na podzim by mohl být jeden finálový, kam by postoupili jen ti nejlepší. Jen místo diamantů by se dávala vázička a diplom. A kdyby se našel sponzor, tak i pár drobných do obálky.
● Nový svazový trenér Jan Netscher se nechal slyšet, že bude potřeba se zaměřit na zdraví reprezentantů. S tím se musí souhlasit. Pravdou je, že skoro všichni naši reprezentanti jsou neustále zranění. Při každém rozhovoru slyšíme, kde koho píchá, tahá, bolí apod. Někteří už ani o ničem jiném mluvit neumí. Zásadní otázka ale musí znít: Proč? Dovolím si nyní nabídnout jeden ukázkový příklad, totiž sám sebe. Někdy v dorostu jsem se „rozhodl“, že vyhraji olympiádu. A začal jsem na to dřít. Když mi před vojnou sportovní lékař při prohlídce řekl, že mám vitální kapacitu plic pouhých 3,6 l, vůbec jsem se tím nezabýval. A trénoval jsem, trénoval, trénoval. Nakonec jsem místo olympiády vyhrál krajské přebory. Zato jsem měl neustále nějaké zdravotní potíže. Říkal jsem si, že mám prostě jen smůlu a až přijde sezóna bez zranění, tak všichni uvidí. Viděli houby, protože taková sezóna nikdy nepřišla. Proč?  Protože moje tělíčko mělo, ostatně jako úplně každé, svůj výkonnostní strop. Já jsem na ten strop neustále bušil hlavou s jediným výsledkem. Otloukl jsem si jí. Moje malé plíce s definitivní platností rozhodly o tom, za kolik můžu zaběhnut určitou trať. Kdybych měl tenkrát více rozumu, než vůle, trénoval bych přiměřeně, tj. méně, vyhnul bych se zranění a možná bych si ten osobáček přece jen trochu posunul. Takhle jsem možná světovým rekordmanem v kategorii mužů s kapacitou plic do 4 l, ale to mne moc radosti nedělá. Tak tolik k mému případu. A teď mně někdo řekněte, proč si stále všichni myslí, že naši reprezentanti svůj strop nemají? Mají ho sice výše než ti v krajském přeboru, ale mají ho! Nic nepomůže, když ČAS vynaloží více peněz na zdraví sportovců tak, že nakoupí více prášků a injekcí, zaplatí více lékařů, fyzioterapeutů a masérů. Závodníci a hlavně jejich trenéři musí uzpůsobit tréninkové dávky nejen momentálnímu zdravotnímu stavu, ale hlavně celkových schopnostem sportovce. Člověk nemusí mít žádné školy, aby pochopil, že každé zranění je z přetížení pohybového aparátu. A kdo tvrdí, že ne, tak ať vrátí trenérský diplom. Věřím tomu, že každý atlet by chtěl překonat nějakou další metu a je ochoten pro to hodně vytrpět. Ale v Česku nežije momentálně jediný člověk, který by mohl běžet jako kdysi Bolt, žádný oštěpař, který vy se mohl přiblížit Železnému, žádná čtvrtkařka nebo půlkařka, která by mohla ohrozit Kratochvílovou. A takto bychom mohli vyjmenovat všechny disciplíny. Ovšem mnozí na ty světové rekordy trénují. Nu, nechť trénují, ale musí se počítat s tím, že více než o rekordech budou vyprávět o svých zraněních. Tak jako dosud. A čím více o těch rekordech budou snít, tím větší zklamání je čeká.
Ovšem tady jsem spíše skeptický. Ctižádost a touha trenérů mít svého vlastního šampiona nezná mezí. Toto se musí důkladně promyslet a změnit způsob hodnocení (a placení) trenérů. Otázka zní: Je úspěšný ten trenér, který na jedné straně vychoval mistra světa, ovšem ten se stále léčí z různých zranění a na straně druhé za ním zůstala řada atletů, která nic velkého nikdy nevyhrála, ale má, někdy i trvale, poškozené zdraví? Podle dnešních kritérií ten trenér úspěšný je. To je ovšem cesta do pekla.

●  Můj další návrh se týká reorganizace soutěží družstev.
Současný systém soutěží družstev je pro mě jako diváka a fanouška, velmi nepřehledný a zbytečně komplikovaný. Zde je tedy můj návrh.
1. liga: 8 nejlepších družstev – 4 nebo 5 kol, vítěz je mistr, poslední dva sestupují do 2. ligy.
2. liga: dvě skupiny po 8 – Západ a Východ. Vítězové skupin postupují do 1. ligy, poslední dva z každé skupiny sestupují do 3. ligy.
3. liga (nebo divize): čtyři skupiny po 8. Vítězové skupin postupují do 2. ligy, poslední sestupují do Oblastních přeborů.
Vítězové oblastních přeborů si to rozdají mezi sebou o 4 postupová místa do 3. ligy.
Mezi ligami by neměly být žádné baráže a prolínačky. Ať se oddíly v jednotlivých ligách častěji mění, bude to zajímavější.
Výhody tohoto systému.
Je to jasné a přehledné. V jednoduchosti je krása. Nač vymýšlet systémy komplikované a nepřehledné! A když už tu jsou, tak nač se jich zuby nehty držet!
Přimlouvám se i za zjednodušení názvů jednotlivých soutěží. Ať je zkrátka 1. liga ta nejvyšší. Ty extraligy nechme těm, kteří to potřebují kvůli svému egu. Přijde mi hloupé, že 1. liga je až druhá nejvyšší soutěž. Ale názvy samozřejmě nejsou rozhodující. Výhody jsou jinde.
Zvýší se úroveň a vyrovnanost všech soutěží.  Oddíly, které nebudou mít na 1. ligu, tam zkrátka nebudou paběrkovat a naopak zvednou úroveň 2. ligy. Každá z těchto lig bude mít větší prestiž.  To samé bude platit i v nižších patrech.
Zvýší se i konkurence v oblastních přeborech, protože tam budou závodit i oddíly nyní druholigové.  Některé oblasti si třeba mohou vytvořit dva stupně – oblastní přebor a oblastní soutěž, popř. si udělat dvě skupiny OP s tím, že na podzim proběhne nějaké finále.  V KP jsem s dvouletou vojenskou přestávkou v Chebu (zdravím Jacka, prý ještě žije), pohybuji v různých rolích od poloviny 70. let a obě zmíněné varianty jsem už zažil.

A ještě bych se chtěl zmínit o jedné věci, která je sice už z  jiného soudku, ale když už píšu, tak to napíšu.
Jde o chůzi.
I když se to chodcům rozhodně nelíbí, je nezvratitelným faktem, že je to disciplína okrajová a věnují se jí, až na několik vzácných výjimek, neúspěšní běžci. Ale pozor, netvrdím, že okrajovost je podřadnost. Jazz nebo poezie jsou také okrajové umělecké směry, a přesto může jít o vrcholné umění.  Ale zároveň vím, že kromě několika specializovaných médií je nikde neuslyším, nikdo je tam neprotežuje, nikdo je nikomu nevnucuje.
A jak vypadá chůze v rámci soutěží družstev? Prachbídně a trapně. Chodců je málo, výkony slaboučké, bodují důchodci, styl má blíže k turistice než k závodní chůzi, podivně se vlnící postavy na dráze působí komicky. Ve většině oddílů se chůzi vůbec nevěnují, a když přijde liga, tak kvůli bodům nasadí nějakého turistu. Anebo prostě body oželí. Často jde o frašku, která nedělá atletice dobré jméno.  Nelíbí se mi ani to, že oddíl, který by na dráze neuspěl, protože má řadu hluchých disciplín, se umístí v popředí jen proto, že v předsunuté chůzi nasadil tři, čtyři chodce-nechodce a před první dráhovou disciplínou měl už náskok mnoha bodů.
Navrhuji, aby chůze NEBYLA součástí soutěží družstev.  Chodci si mohou vytvořit svoji vlastní chodeckou ligu, nějaký pohár, či něco takového a v tom si chodit pro vítězství, body i radost. Ale do soutěží družstev chůze nepatří. Stejně jako tam nepatří maraton.
(S tímto návrhem jsem už před asi dvaceti lety přišel a od chodců jsem to šeredně schytal. Odvažuji se teď po letech znovu s plným vědomím, že můžu dostat i po hubě.)
Tak to je vše, co jsem vám chtěl říci. 
S přátelským pozdravem
zdeněk jirásek
člen AK Slatiňany
 

Články: